Freelancer, nebo agentura aneb Jak se chodí v kterých botách

Každý tábor si hájí svoji pravdu – freelanceři nejčastěji říkají, že agentury jsou drahé, agentury naproti tomu tvrdí, že freelancer nemůže nikdy v dostatečné kvalitě obsáhnout široký okruh marketingových činností. Nechci psát další článek z pohledu jedné či druhé strany, nabízím pohled osobní – bývala jsem freelancerem, teď mám agenturu. Jak se chodí v kterých botách?

Opojná svoboda a uvařený mozek

Nikdo vám nešéfuje, vstáváte si, kdy chcete, a zodpovídáte se jenom klientovi. Co vyfakturujete, to vám zůstane. Značka ideál. Takhle spokojeně jsem si žila několik let. A spokojení byli i klienti. A říkali to dál! A já přestala stíhat a začal se mi vařit mozek. Čím dál víc mi chyběla možnost své nápady, texty a strategie s někým zkonzultovat dřív, než je předložím klientovi. Aby mi někdo potvrdil, že jdu správným směrem, pomohl mi myšlenky rozvést, inspiroval mě k novým řešením nebo mi prostě řekl, že to, co zamýšlím, je pěkná blbost, a vrátil mě zpátky na zem.

V určitém momentu mi došlo, že takhle to nechci, že zkrátka víc hlav víc ví a že kromě strategických věcí mi parťák chybí i ve zdánlivých drobnostech – třeba když potřebuji zkontrolovat text, aby klientovi neodešel s chybou nebo s klíčovým sdělením schovaným ve třetím odstavci, protože už prostě trpím provozní slepotou. Občas bylo potřeba jít na schůzku v čase, kdy jsem opravdu nemohla, a jak práce přibývalo, nejen že jsem přestávala být paní svého času, ale už ani nebylo možné obsáhnout vše od sociálních sítí přes tiskové zprávy a konference až třeba po tiskoviny a veletrhy. Fakturace byla sice skvělá, ale kvalita začala být vážně ohrožena. Bylo jasné, že jsem na křižovatce.

Ve dvou se to lépe táhne

Aniž bychom to tušily (ano, to y sem patří ????), v tenhle moment, někdy v roce 2007, se začala psát historie Parliama, protože jsme se „daly dohromady“ Danou.  Jak mně se ulevilo! Všechno jsme konzultovaly, věci si dělily nejen podle časové kapacity, ale i podle toho, která z nás byla v čem kovanější, strategie dostaly úplně jiný šmrnc a skvělé nápady i slogany přibývaly, tak jako spokojení klienti. Po dalších dvou letech nazrála doba posunout se zase o level dál – posílat novinářům i klientům pořád všechno z adres končících @seznam.cz už zkrátka přestávalo být úplně ono, stejně tak jako naše věčné vzájemné přefakturace a porady v obývácích nebo kavárnách. A tak vzniklo Parliamo…

Zaměstnanci aneb Zodpovědnost na xtou

Marketing bobtná a mění se rychlostí světla. Marketingových nástrojů přibývá, specializace začíná být nutností, a my jsme byly pořád jenom dvě. Takže přišli první zaměstnanci. A tím i zodpovědnost za jejich výplaty a taky za kvalitu jejich práce. Dneska je nás šest. Každý klient má základně tým dvou až tří lidí s tím, že je-li potřeba další specialista, není problém si pro něj v agentuře „sáhnout“. A já mám klidné spaní, protože už nemusím umět všechno, a přesto mám jistotu, že naši zákazníci dostávají to nejlepší. Jak to vím? Protože je nás šest a kolem tohoto čísla už chceme i zůstat. Naší ambicí není stát se obří agenturou, kde zakázku sjedná šéf, ale realizuje ji pak někdo úplně jiný. Pořád chceme být osobně u „řemesla“, o všem vědět a mít jistotu, že za výsledky naší práce dáme ruku do ohně! A že jsme dražší než freelancer? Ano, jsme. Jenže i v marketingu beze zbytku platí to, co říká můj tatínek: Nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci…